Zpověď luxusní limuzíny

Dodnes se vedou seriózní filozofické debaty o tom, zdali mají auta duši. My si myslíme, že ano. Jak jinak bychom se dostali ke zpovědi jednoho takového vozu?

Neřeknu vám, co mám napsáno v techničáku, ale jsem prémiový německý sedan. Dnes stojím v jednom zaplivaném autobazaru a jsem k mání za pár tisícovek. Jsem sice napěchovaný luxusní výbavou, poháněný silným motorem, ale mám najeto hodně přes 400 000 kilometrů a moje servisní náklady jsou srovnatelné se soukromým tryskáčem.

Jako fungl nové mě kupovali do jedné velké firmy, kde jsem vozil ředitele. Řeknu vám, že tehdy za mě dali pěkný balík peněz. Byl jsem hrdý na svůj původ, novotu a technologie. Ve firemních garážích jsem parkoval vedle svého předchůdce. Ten po řediteli připadl nějakému dalšímu panákovi z představenstva společnosti. Těch pět let ve službách „generálního“ bylo nejlepších pět let v mém životě. Do autorizovaného servisu mě dávali na pravidelné kontroly a servisní intervaly. A za to ochotně platili hříšné částky. Díky tomu jsem se udržoval spolehlivý a fit. Nové pneumatiky jsem dostal každý druhý rok, olejový servis dvakrát až třikrát ročně, brzdové deštičky se měnily vždy na obou nápravách a ve stejném duchu bych mohl pokračovat. Spotřeba paliva nebyla nikdy menší než 10 litrů na sto, ale nikdo to neřešil. Když jsem pospíchal, tak jsem taky z Rozvadova do Prahy vycucnul nádrž na ex. Na pumpě pak šofér mávnul kartou CCS jako kouzelným proutkem a už jsem odjížděl zase s plnou. Jen jedna věc mi vadila – časté mytí v automyčce. Ty proklaté kartáče se na mém laku za ty roky nehezky podepsaly. Často jsem jezdil dlouhé trasy. Dálnice a města byly můj denní chléb. Okresku jsem neviděl, jak byl rok dlouhý, i když si vzpomínám, že párkrát jsme do nějakého zapadákova přijeli.

Roky utíkaly, kilometry přibývaly a najednou jsem byl v pozici auta, které bylo pro firmu staré. Prodali mě za slušné peníze s kompletní servisní historií člověku, který to uměl ocenit. Pečováno o mě bylo dobře a navíc jsem už nejezdil takové štreky. Po dvou letech mě majitel poslal „do světa“. Koupil mě naivka, který nerozdýchal můj nákladný provoz a údržbu. Na tachometru byla slušná porce kilometrů a mé tělo začalo vyžadovat nemalé investice. Kontrolky na palubní desce se postupně rozsvěcely jako žárovičky na vánočním stromečku. Tomu individuu to ale bylo jedno. Mohu mluvit ještě o štěstí, protože jsem třeba mohl skončit jako kradené někde v Kosovu, Albánii, na Ukrajině nebo v Rusku. Tam bych vozil nějakého pasáka nebo jiného gaunera. Ve výsledku je to vlastně jedno. Sloužím, jak nejlépe umím. Pro ty majetné jsem už staré. Naopak pro ty, co by mě chtěli, jsem jiná liga – mimo jejich finanční level z pohledu nákladů. A s přibývajícím věkem je to horší.

Takže dnes stojím v bazaru, jak jsem řekl v úvodu, a čekám až mě koupí nějaký snílek. Mojí koupí pak odstartuje svůj osobní bankrot. Takový je už můj úděl.

Podobné články:

• Za volantem BMW M535i
• Volkswagen e-up! – má smysl vlastnit v Česku elektromobil?
• Chci vyšší výkon nejen motoru, zn. kvalitně
• Můj život s Volvem
• V čem mi nová Supra nepřijde super