Následující text je bezprostředním zachycením pocitů z jízdy ve skoro třicet let starém automobilu. Varování: Řízení starých aut způsobuje nechuť řídit ta nová.

O dojmy ze setkání s tímhle konkrétním BMW jsem se s vámi podělil v lednu (více zde). To bylo čerstvě po koupi. Dnes vám řeknu, jak M535i z roku 1986 jezdí.

Se starými auty je to podobné jako se starými lidmi – nesmíte na ně pospíchat. I proto se příjezd majitele obešel bez dramatických okamžiků. Usedám na sedadlo spolujezdce. Vyrážíme. V klidu, jako dva gentlemani na cestě do kostela. Dobová sportovní sedačka je celkem těsná a to nejsem fanda hamburgerů. Motor si přede, od dobových michelinek TRX se line šum a vítr proudící kolem sloupků a zrcátek jakoby našeptával rok výroby auta. Po pár kilometrech nasávání atmosféry mě majitel pouští za volant. Musím víc bouchnout dveřmi, jsou tenké jako papír. „Volant je vlevo, pedály jsou tři, takže jako doma“, říkám si. Majitel mě upozorňuje na spojku. Chce víc citu, ale nakonec je to úplně v pohodě. Dnešní eMkové volanty jsou docela jiné než před třiceti lety. Ten, který právě držím má na dnešní poměry slabší věnec a samozřejmě je větší, co do průměru. „Uf“, tohle auto se musí řídit oběma rukama, ne jen dvěma prsty. To je ta mechanická zpětná vazba, i když ve středové poloze je řízení trochu necitlivé. Řazení je rovněž zážitek. Dráhy řazení pětistupňové převodovky jsou neskutečně dlouhé. S autem se skamarádím rychle, přesto si připadám jako řidič slečny Daisy.


Autor: BMW

BMW M535i E28 1985–1987

Po chvilce jízdy se snažím chytit rytmus v rychlejším tempu. Chce to fištrón. Protože otáčky motoru poměrně rychle padají, musím s řadicí pákou kvedlat hodně rychle. A taky si vypomoci meziplynem. Třiapůlka má naštěstí dostatek točivého momentu a zpřevodování je „dálniční“, takže na okreskách si vystačím se zařazenou trojkou. Většinou. Ale řadím rád, už jen pro ten pocit, že se musím snažit. Podvozek je sportovní a pneumatiky jsou ty nejlepší, jaké mohou být…viděno optikou osmdesátých let, pochopitelně. Ne, dnes to na odhalování limitů přilnavosti nevidím. Ostatně, brzdy k výkonu své práce nepřistupují nijak horlivě. Řadový šestiválec se do otáček taky nežene, nicméně kolem 4500 ot./min. se „děděk“ rozezvučí a rozjede. Při výjezdu z kruhového objezdu vytočím jedničku naplno, abych dal motoru šanci ukázat, co v něm je. Akcelerace je slušná. Když je po všem, stojíme s majitelem před zaparkovaným autem. Hltám tvary této pětkové řady generace E28 – její žraločí čumák, boky, kola, prostě každý detail. Uvnitř se zdá být těsná, ale zvenku je to kus auta. Verze M535i byla tehdy ušitá pro sportovně založené řidiče, kteří se nechtěli vzdávat komfortu pětkové řady. Dnes leží tento úkol na bedrech M550d.

Závěr

Bylo to pár kilometrů. Neskutečně osvěžujících kilometrů. To auto je jen o trochu mladší než já, ale má můj respekt. Připomnělo mi, co znamená „řídit“ a to jsem nejel pilu. Jel jsem do kostela se pomodlit za duše všech dobrých aut, které se už nevyrábí. Amen.