Následující text je bezprostředním zachycením pocitů z jízdy ve skoro třicet let starém automobilu. Varování: Řízení starých aut způsobuje nechuť řídit ta nová.
O dojmy ze setkání s tímhle konkrétním BMW jsem se s vámi podělil v lednu (více zde). To bylo čerstvě po koupi. Dnes vám řeknu, jak M535i z roku 1986 jezdí.
Se starými auty je to podobné jako se starými lidmi – nesmíte na ně pospíchat. I proto se příjezd majitele obešel bez dramatických okamžiků. Usedám na sedadlo spolujezdce. Vyrážíme. V klidu, jako dva gentlemani na cestě do kostela. Dobová sportovní sedačka je celkem těsná a to nejsem fanda hamburgerů. Motor si přede, od dobových michelinek TRX se line šum a vítr proudící kolem sloupků a zrcátek jakoby našeptával rok výroby auta. Po pár kilometrech nasávání atmosféry mě majitel pouští za volant. Musím víc bouchnout dveřmi, jsou tenké jako papír. „Volant je vlevo, pedály jsou tři, takže jako doma“, říkám si. Majitel mě upozorňuje na spojku. Chce víc citu, ale nakonec je to úplně v pohodě. Dnešní eMkové volanty jsou docela jiné než před třiceti lety. Ten, který právě držím má na dnešní poměry slabší věnec a samozřejmě je větší, co do průměru. „Uf“, tohle auto se musí řídit oběma rukama, ne jen dvěma prsty. To je ta mechanická zpětná vazba, i když ve středové poloze je řízení trochu necitlivé. Řazení je rovněž zážitek. Dráhy řazení pětistupňové převodovky jsou neskutečně dlouhé. S autem se skamarádím rychle, přesto si připadám jako řidič slečny Daisy.
BMW M535i E28 1985–1987
Po chvilce jízdy se snažím chytit rytmus v rychlejším tempu. Chce to fištrón. Protože otáčky motoru poměrně rychle padají, musím s řadicí pákou kvedlat hodně rychle. A taky si vypomoci meziplynem. Třiapůlka má naštěstí dostatek točivého momentu a zpřevodování je „dálniční“, takže na okreskách si vystačím se zařazenou trojkou. Většinou. Ale řadím rád, už jen pro ten pocit, že se musím snažit. Podvozek je sportovní a pneumatiky jsou ty nejlepší, jaké mohou být…viděno optikou osmdesátých let, pochopitelně. Ne, dnes to na odhalování limitů přilnavosti nevidím. Ostatně, brzdy k výkonu své práce nepřistupují nijak horlivě. Řadový šestiválec se do otáček taky nežene, nicméně kolem 4500 ot./min. se „děděk“ rozezvučí a rozjede. Při výjezdu z kruhového objezdu vytočím jedničku naplno, abych dal motoru šanci ukázat, co v něm je. Akcelerace je slušná. Když je po všem, stojíme s majitelem před zaparkovaným autem. Hltám tvary této pětkové řady generace E28 – její žraločí čumák, boky, kola, prostě každý detail. Uvnitř se zdá být těsná, ale zvenku je to kus auta. Verze M535i byla tehdy ušitá pro sportovně založené řidiče, kteří se nechtěli vzdávat komfortu pětkové řady. Dnes leží tento úkol na bedrech M550d.
Závěr
Bylo to pár kilometrů. Neskutečně osvěžujících kilometrů. To auto je jen o trochu mladší než já, ale má můj respekt. Připomnělo mi, co znamená „řídit“ a to jsem nejel pilu. Jel jsem do kostela se pomodlit za duše všech dobrých aut, které se už nevyrábí. Amen.
Škoda že se do toho auta nevešel foťák.
…usedl za volant benzínového vozidla a nevěděl, co s ním… Nic jiného mi z článku nevyplynulo 🙁
mně spíš z článku vyplynul rozdíl mezi moderním motorem (benzínovým, většinou již přeplňovaným) a atmosférickým motorem před 30 lety
Tak řídit Bé eM Wé je docela něco jiného než řídit kolo Eska s beranama a nosičem, to snad chápete.
🙂
Odpověď pubertáílního debila. To ať se na mě nikdo nezlobí, ale recenze naprosto bez obsahu, a na výtku autor reaguje pokusem o zesměšnění. Pubertální debil, je mi líto, ale je to výstižné.
tak trochu souhlasim. tesil jsem se na nejake dojmy, fotky a podobne. a nic. jen jsem se dozvedel, ze autor clanku roztocil jednicku do omezovace. a to nejak nechapu proc… Skoda. i toho, ze – jak uz nekdo psal – je uvnitr malo mista i na fotak. nechcete to, pane Cando, prece jen zkusit jeste jednou? Mohl by z toho byt zajimavy clanek.
Je třeba si uvědomit, že se NEjedná o klasický test. Vůz jsem měl zapůjčený na chvíli a tento článek je zachycením pocitů z jízdy. Na focení nebyl zkrátka čas. Kdybych s vozem absolvoval výlet na Cote d´Azur, pak by to bylo o něčem jiném.
Je třeba si uvědomit, že když nemám o čem psát, tak o tom ničem nepíšu.
V první článku píšete: „…jen žasnu, v jakém stavu koupil můj dobrý kamarád tento kousek.“ Takže, nebyl čas? Kamarád neměl o pět minut více času? Udělat tři, čtyři fotky zabere kolik minut? Dvě? Zkrátka z původně neskutečně zajímavého tématu vznikl článek vlastně o ničem. A to je škoda.
Pavle, to, že auto má můj kamarád automaticky neznamená, že se vidíme každý den. A když už se vidíme, tak ne vždy v přítomnosti tohoto dědečka.
Jestli Vás to zajímá, tak tato jízda se odehrála večer. Když už bych chtěl auto fotit, tak v nějakém hezkém prostředí, a nakonec klidně i pod rouškou tmy. K tomu už je ale zase potřeba stativ atd…a víc jak dvě minuty. Na jednu stranu mě osočujete, že článek je o ničem, ale na fotky „o ničem“ byste koukat chtěl? Nemyslím si.
Mrzí mě, že článek nenaplnil Vaše očekávání, nicméně, jak jsem uvedl v textu – jde o bezprostřední pocity z (krátké) jízdy. Statický popis byl předmětem prvního článku, tento byl o jízdě. Není to klasický test, není to servisní manuál, není to manuál ke koupi youngtimera, není to historie řady 5, potažmo modelu M535i. Pouze pocity. Hmmm.
Možná to bude tím, že jste ta moderní generace, co uznává jen to nejnej… Kdybyste jezdil přes 50 let, jako já, poznal auta vypadající a chovající se jinak , než ta dnešní „unifikovaná“, většinou bezcharakterní vozidla, vnímal byste i článek jinak. Kdo zažil, jaká zábava se dala užít s primitivními auty jako Škoda 440 Spartak, Š 1202 (stejšn) na automobilových soutěžích, s auty bez ABS a spousty dalších elektronických nesmyslů, chápe i tenhle článek.
Konečně někdo kdo pochopil & vyjádřil se…
moderní generace – dobrý vtip 🙂
Jezdím sice kratší dobu, ale v současné době mám dvacet let staré auto, jehož jediná „vymoženost“ je ABS. Nemá ani posilovač řízení, ani elektrická zrcátka či další dnes už běžné věci. Kdybych na to měl „zbytečné“ peníze, pořídil bych si ještě mnohem starší auta. Dnešní auta se mi nelíbí.