Koníčků a aktivit, které může člověk provozovat je nekonečně mnoho, ale já si vybral zrovna ten nejméně racionální. Jaká úskalí skýtá láska k motorům? O tom dnes na TopDrive.
Normální člověk (nenávidím ten výraz) vlastní zpravidla jedno auto. Normální, běžné, průměrné, praktické auto. Důvod? Protože potřebuje dopravní prostředek. Lije do něj pohonné hmoty, dvakrát za rok jej nechá přezout a jednou za čas navštíví servis. To je nutné zlo spojené s vlastnictvím automobilu. Hlavně ať se tahle stinná stránka spojená s provozem auta odbude rychle a co nejlevněji. S trochou nadsázky se dá říct, že takovýto člověk má vztah k autu podobný jako například ke kuchyňskému robotu či k pračce. Ta věc má sloužit člověku, ne člověk věci.
My – fanoušci rychlých kol to máme přesně naopak. Dobrovolně si komplikujeme život a přinášíme naší lásce oběti, nejen finanční (i když ty hlavně), ale i časové. Každý servis je událost, kde je předmětem kvalita odvedené práce, výběr dílů, olejů a dalších náplní. V tomto směru jsme možná horší než kdejaká ženská vybírající si kabelku. Řešíme, porovnáváme a diskutujeme se stejně postiženými jedinci. Jestli nás něco budí ze spaní, pak představa, že se nějaký ňouma na našem autě vyučí. Proto pečlivě vybíráme místo a osoby, kterým svěřujeme naše plechové miláčky na servis. Ti šikovnější z nás si pak obstávají servis ve vlastní režii.
Záměrně jsem použil množné číslo – miláčky, protože jich je většinou víc. Počet kol se liší, někdo dává přednost čtyřem, jiný dvěma. Svoje stroje neparkujeme ve čtvrtích se špatnou pověstí, na parkovištích nákupních center parkujeme co nejdál od vchodu, takže co nejdál do vás – normálních lidí. Raději uděláme pár kroků navíc než riskovat, že otevřete dveře svého auta jak vrata od chléva a uděláte zásek do těch našich. Pro vás je to sice jen blbej kus plechu, ale my ten blbej kus plechu leštili několik hodin nebo zaplatili někomu, aby ten blbej kus plechu leštil několik hodin a to nekřesťansky drahou autokosmetikou. Nechat kartáče mycí linky, aby nám z auta udělaly zdrápaninu? Děkujeme, nemáme zájem.
1000 Kč za založení účtu
Tisícovka, která leží doslova na zemi. Založte si účet u RB, zaplaťte třikrát kartou a tisícovka je vaše. To mě zajímá.O víkendech, obzvlášť za hezkého počasí, spalujeme benzín. Ne, že bychom někam přímo cestovali, prostě nám dělá radost řídit, tak se projíždíme. Někteří na silnici, jiní na okruzích. Že je to plýtvání nerostným bohatstvím naší planety? To je jeden úhel pohledu. Ten druhý je, že dáváme vydělat státu na spotřební dani za pohonné hmoty.
Prodejci pneumatik nás miluji. Spotřebováváme větší množství a kupujeme fajnovější zboží. Stejné situace vlastně panuje kolem většiny součástek. Chceme, aby to rychleji jezdilo, lépe zatáčelo, účinněji brzdilo a dělalo nám to větší radost. Ano, tušíte správně. S tím je zase spojeno to vybírání, zkoušení, diskutování a bohužel pro nás i další placení. Něco stojí i školy smyku a kurzy sportovní jízdy, poplatky za jízdy na okruzích atd.
Dostávám se k tomu největšímu nerozumu celého tohoto koníčku – ty peníze, které nás tohle hobby stojí, už nikdy neuvidíme. S letadly a lodičkami by to prý nebylo lepší. Ale nelitujeme. Děláme to dobrovolně a rádi, přestože nejednoho z nás to už stálo partnerský vztah a či jiná trable. Náš koníček má však blahodárný vliv na ekonomiku a zaměstnanost. Rozhodně víc, než koníček těch jedinců, kteří sedí u piva a tlachají o sportu, ve kterém se parta manekýnů honí po trávníku za kulatým nesmyslem.
Že já hlupák si raději nevybral vyšívání nebo pletení.