Jízda taxíkem bývá zpravidla rychlá, pohodlná a ne úplně levná. Tak vnímá taxislužbu většina zákazníků. Já si při jízdě fiakrem všímám dalších věcí – pořádku na palubě vozidla a řidičova jízdního stylu.

Jestliže je čistota půl zdraví, tak špína je ta druhá půlka nebo jak?

Nevzpomínám si, kdy jsem jel naposledy v opravdu vyvoněném taxíku. V každém taxi jsem narazil na svinčík. Tedy, ne že bych seděl na hromadě odpadků, ale na zaprášenou palubní desku se divám pokaždé, co jedu taxíkem. A pak je tu ten drobný nepořádek – z každé přihrádky kouká nějaká ta stvrzenka, účtenka, propiska, balení žvýkaček apod.

Mám dost empatie, abych pochopil, že auto je pro taxikáře druhým domovem. Tím spíše nad tím kroutím hlavou, že nevidí, jak mají pod sebou „ustláno“. Nebylo by lepší to čekání na štaflu zkrátit menším úklidem než tupým zíráním do bulvárních novin?

Až se budu chtít přepravit z místa A do místa B s partou lidí, kteří mají právo sedět a se smradlavým bezdomovcem v zádech, pak jistě využiji ctěných služeb MHD. Od taxi stále (a marně) čekám trochu vyšší přidanou hodnotu přepravy.

Na ležáka bez pásu

To, že ohleduplnost vůči ostatním účastníkům silničního provozu nepatří mezi silné stránky řidičů taxi, víme asi všichni. Zajímavé je sledovat nejen to, jak se řidič chová za volantem, ale i to, jak za ním sedí. Šoféři taxíků mnohdy spíše leží, než sedí za volantem, mnohdy nemají zapnutý bezpečnostní pás a volant drží zásadně jednou rukou. Pohodlné? Ano. Bezpečné? Ne. Zdravé vůči páteři? No určitě…