TEST MINI Cooper S JCW Kit – tovární úprava

Co dělat, když nestačí repertoár schopností běžného MINI Coopera S? Upravit jej! Nejlépe pomocí továrních dílů John Cooper Works. Výsledek jsme podrobili redakčnímu testu.

Ahoj, jmenuji se Cooper S a budu vám vyprávět zážitek z testování, kde jsem hrál hlavní roli. Pokud se orientujete ve značce MINI, pak víte, že mám pod kapotou přeplňovanou jednašestku s výkonem 184 koní. Troufám si tvrdit, že s tímto stádečkem vás už dokážu pobavit, ale není to jen o síle mého čtyřválcového srdce, sportovec jsem celým svým tělem. Přiznávám, jsem tak trošku i nagelovaný frajírek, ale rychlou jízdu miluju. Na silnici jsem fakt dobrej, nicméně je tu někdo ještě lepší – brácha John Cooper Works, se svaly o velikosti 211 koní a vyrýsovanou figurou, takže na něj všichni „letěj“. Záviděl jsem mu, taky jsem chtěl být tak přitažlivý, a proto jsem jednoho dne navštívil jeho šatník, abych si pár hadříků vypůjčil. Měl jsem toho plné ruce a zdaleka jsem nepobral všechno. I tak to byly věci za 250 000 korun. Konkrétně jde o overal v podobě obou nárazníků a prahů, 18“ černé boty, karbonový nasávač v kapotě, karbonová zrcátka, karbonová lišta nad RZ, koncovky výfuku a nakonec dvě lahůdky – velké křídlo na kufrové dveře, rovněž z karbonu a přední sedačky Recaro. Jo a málem bych zapomněl, štípnul jsem i sportovní volant čalouněný kůží a alkantarou.

Když jsem to všechno na sebe navlékl a podíval se do zrcadla, tak jsem nevěřil vlastním bixenonovým očím a musel jsem si sám na sebe posvítit přídavnými dálkovými světly. Slušelo mi tak, že si mě lidé pletli s Johnem Cooperem Worksem. Těm pozornějším neunikly moje standardní brzdy, John má totiž větší a navíc červeně lakované. Díky svému novému outfitu jsem sehnal super job. Pracuji u jednoho autorizovaného dealera BMW – MINI. Mojí náplní práce je poutat na sebe pozornost, dávat na obdiv ty fajnové hadříky a občas i někoho povozit.

Šanci na první dobrý dojem mám jen jednu

Tuhle ale bylo všechno jinak, to když si mě přišel vyzkoušet Tomáš Čanda. Nejdříve si mě obešel, aby si mě pohledem změřil od křídla až ke kolům, zhodnotil můj vzhled a pak nasedl. Čekal jsem, jestli se chytí na ty moje sedačky a nemýlil jsem se. Zapadl do nich, jako by mu byly šité na míru. Ve zpětném zrcátku jsem zachytil jeho malé zklamání pramenící z toho, že mám automatickou převodovku. Jakmile viděl, že ochotně reaguji na každé polechtání plynu, tak mu automat přestal vadit. Pro změnu ale začal dumat nad tím, proč nemám pod volantem pádla řazení. Na courání, během něhož jsem si zahříval motor, je stejně nepotřeboval.

Těšil jsem se na okamžik, až pořádně šlápne na plyn a já mu ukážu, co umím. Když jsme sjeli z dálnice, tak jsem cítil takové to svrbění, jenže ouha, místo ztrestání nějaké hladké asfaltové silničky nabíráme tmavovlasou krásku. Je sympatická, protože nešetří slovy chvály na mou adresu. Následně spolu pózujeme před objektivem fotoaparátu a přetahujeme se o to, komu to v danou chvíli víc sluší. „To není fér, ona má červené lodičky a já nemám červené brzdy,“ říkám si. Mám ale jiné trumfy, například bílý lak Pepper White, černou střechu, černá kola a k tomu ty karbonové doplňky.

Hlad se snažím držet na uzdě

Po focení se sice svezu trochu rychleji, ale jen co se dostanu do tempa, ocitnu se opět ve městě. Ano, mám ta velká kola, takže nejsem úplně pohodlné auto a s automatem se ve městě pod 8 litrů prostě nedostanu. Při 130 km/h na dálnici točím necelé 3 000 ot./min. a to se snažím usrkávat cca 7,5 l/100 km. Jezdit se mnou pomalu stejně nikdo dlouho nevydrží. Tu pravou zkoušku jsem měl teprve před sebou.

Každá rovinka končí zatáčkou, naštěstí

Stojím pod kopcem, který má na délku necelé 3 kilometry a je na něm spousta ostrých zatáček. Cestu nahoru a dolu absolvuji nejprve na sportovní režim převodovky, který s řazením jednotlivých kvaltů rozhodně neotálí. Poté se situace opakuje, ale už s manuálním řazením. Snažím se ze sebe vydat to nejlepší a myslím, že se mi to daří i se sériovým podvozkem. Pozitivní vliv na stabilitu v zatáčkách mají hliníkové osmnáctky nazuté do Pirellek PZero. Protože mi do plic vhání vzduch turbodmychadlo a řidič nenechává spadnout otáčky, jsem při výjezdu z každé zatáčky schopen nabídnout 260 Nm točivého momentu. 

Scénář je vždy stejný, na rovince plyn, pak tvrdě na brzdy, podřazení, zatočení volantem a od půlky zatáčky opět plyn. Bačkory se drží asfaltu jako blecha psího kožichu a já jsem ve svém živlu. Při jízdě z kopce, uprostřed jedné z těch utažených zatáček, mi ten rošťák za volantem šlápne na brzdy, přední pneumatiky kvíknou a odlehčená záď se malinko smýkne. Žádná panika, prý jen zkouška z fyziky. Obstál jsem.

TČ: Několik postřehů

MINI řeklo své, a nyní je řada na mně. Po testech nových modelů (Coupé a Countryman) jsem konečně mohl vyzkoušet klasický hatchback, přičemž hlavní motivací byla právě sada dílů John Cooper Works. Motor Cooperu S i 6stupňovou automatickou převodovku znám, ale oproti Countrymanu jsem byl mile překvapen, jak ochotně převodovka řadí. Jen při opravdu rychlé jízdě na manuální režim odhalíte menší prodlevu řazení nižších rychlostních stupňů. Nechápu, proč na sportovním volantu nemohou být pádla řazení, když na sériovém volantu Cooperu S ano. Ještě, že kulisa manuálního řazení má správné schéma, tedy (-) dopředu a (+) dozadu. Milujete-li řazení, pak berte manuální převodovku.

Přirovnání podvozku MINI k motokáře sedí na hatchback nejlépe. Kombinace standardních tlumičů a velkých kol se projevuje dobře, auto perfektně sedí, ale není přehnaně tvrdé či uskákané. I když jízda po Praze není zrovna med. Jízda mimo město mě opravdu bavila, to, jak Cooper S zatáčí, brzdí a akceleruje, je čirá radost. S autem si můžete dovolit opravdu hodně a to bez obav, že se zachová nějak záludně. Přídavná dálková světla promění každou noční cestu v rychlostní zkoušku rally. Třídveřové MINI je vůz akorát pro jednoho až dva cestující, zadní sedadla berte spíše jako druhý kufr. Samotný zavazadelník má objem 160 litrů, což je dostačující pro jeden průměrný cestovní kufr a menší kabelku.

Díly John Cooper Works

Díly JCW se montují dodatečně a je jen na vás, jaké si z nabídky vyberete. Jedná se o originální příslušenství, takže se můžete spolehnout na to, že vše bude pasovat a díky nim bude i vaše dieselové MINI vypadat jako John Cooper Works. Od výfuku jsem čekal malinko více, můj sluch začal být uspokojován až ve vysokých otáčkách. Vzhled JCW autu bez debat sluší. 

Velkou pochvalu dávám sedadlům Recaro, za které si budete muset připlatit i v případě „pravého“ MINI John Cooper Works. Skvěle drží tělo a překvapivě nejsou nepohodlná. S nimi si můžete dovolit v zatáčkách tak o 20 km/h vyšší rychlost aniž byste skončili spolujezdci na klíně. Každá sranda ale něco stojí a díly JCW dokážou cenu vozu slušně vyšroubovat.

Cena

MINI Cooper S stojí v základu 587 500 Kč vč. 20% DPH. Cena zapůjčeného vozu činila 988 200 Kč vč. 20% DPH. Připomínáme, že „pravý“ John Cooper Works startuje na 750 000 Kč vč. 20% DPH.

Za zapůjčení vozu děkujeme společnosti Invelt, dále děkujeme obci Jesenice, že nám vyšla vstříc při focení vozu.

Podobné články:

• POTVRZENO: MINI JCW GP zajelo Nürburgring s časem 8:23
• MINI John Cooper Works – nový model výkonově roste
• MINI John Cooper Works (F56) – 1. jízda na okruhu
• MINI JCW GP – nejrychlejší MINI na scéně
• MINI John Cooper Works Paceman