Motorismus v Čechách má svou dlouhou tradici, nicméně po pár dnech strávených ve Finsku jsem nabyl dojmu, že Češi ze stromů přelezli za volanty aut teprve nedávno. Jak se řídí v zemi, která je rodištěm slavných rally jezdců?
Už po hodině strávené za volantem na finských silnicích jsem se ptal sám sebe, jak se v této zemi mohla zrodit jména jako Hirvonen, Latvala, Mäkinen, Aaltonen, Mikkola, Kankkunen a další, když tu všichni jezdí tak slušně, opatrně a předpisově. Nemluvím o nějaké zapadlé silničce třetí třídy, ale o centru Helsinek!
Pohon všech kol není samozřejmost
Helsinky mě překvapily hned v několika ohledech. Kde jinde než v hlavním městě by měla být největší koncentrace luxusních aut? Ve všech metropolích, které jsem navštívil tomu tak bylo, nikoliv v té finské. Jistě, Audi, BMW, Mercedes-Benz zde potkáte na každém kroku, ale ne v těch vrcholných verzích. Neviděl jsem ani jedno Bentley, Ferrari, Lamborghini či Aston Martin. Ani švédský Koenigsegg. Několik Porsche Cayenne a Panamera. Vrcholem byly dvě devětsetjedenáctky. Říkáte si, že v tak promrzlé zemi jako je Finsko bude nepřeberné množství automobilů s pohonem 4×4? Není tak úplně pravda. Mám dojem, že víc „čtyřkolek“ jezdí u nás.
Připraveni na zimu
Pneumatiky – první čeho jsem si všiml na zaparkovaných autech, bylo jejich obutí – všichni tu jezdí na zimních pneumatikách s hroty. Ve vyšších oblastech Finska by mě to nepřekvapilo, v Helsinkách trochu ano, ale budiž. Finové jedou na „jistotu“. I „mé“ auto bylo vybaveno těmito pneumatikami.
Mohu jen litovat, že z nebe nespadla ani jedna sněhová vločka, abych vyzkoušel, jak se takto obutý vůz chová. Ve vyšších rychlostech auto na suchu trochu plave. Při pomalé jízdě vydávají hroty zvuk připomínající jízdu po štěrku. V Čechách tyto pneumatiky povolené nejsou (snad jen s výjimkou pro vozy záchranných složek), přesto máme silnice v katastrofálním stavu. Naopak, finský asfalt odolává hrotovým pneumatikám se ctí.
Rychlostní limity – písmo svaté
Za dva dny v Helsinkách jsem na ulici nepotkal jediného policistu, na silnici pak pouze dvě policejní auta. Neviděl jsem, že by nějaký řidič udělal kličku či myšku a už vůbec ne řidič taxi. Neslyšel jsem ani jedno jediné zatroubení!
Na dálnicích je povolená rychlost 100 km/h. Co to znamená? Že všichni jedou v pravém pruhu rychlostí 100 km/h. Levý pruh je používán minimálně, víceméně jen k předjíždění. Mátě větší šanci spatřit UFO, než vidět Fina jedoucího rychleji než 120 km/h. Finsky umím jen pozdravit, ale vsadím dost peněz na to, že jejich slovní zásoba nezná výraz jako „lepit se někomu na nárazník“.
Rally stage
Cestu k národnímu parku Helvetinjärvi jsem si vyloženě užil. Krásné široké silnice s táhlými zatáčkami a dlouhými přehledními úseky uprostřed „tajgy“. Podle četných značek upozorňujících na výskyt losů bych zde nějakého očekával, ale neviděl jsem ani jednoho. Období jejich říje skončilo, takže už asi nemají důvod přebíhat silnice.
Po sjezdu z hlavní silnice na cestě k samotnému parku jsem konečně pochopil, proč se v této zemi rodí úspěšní jezdci rally. Úzká cesta lemovaná stromy s poměrně dobrým asfaltem byla zkrátka a dobře výzvou, které nešlo odolat. Na sněhu by to byl o to větší adrenalin. Kdoví, kde bych dneska byl, kdybych měl podobné cestičky v lesích za domem. Ne nadarmo se říká, že každá místní „panímáma“ umí na sněhu jezdit lépe než většina nefinských profi jezdců.
Právě na takových cestách začnete litovat, že nesedíte za volantem Lanceru EVO nebo WRX STI. Ostatně hojný výskyt těchto modelů jsem ve Finsku očekával, ale spletl jsem se. Viděl jsem od každého jeden a to navíc ve městě.
Chodci
Čeští chodci si myslí, že mají absolutní přednost. Poblíž zastávek MHD pak procento sebevrahů rapidně narůstá. Ve Finsku každý řidič ví, že má zastavit. Přirozeně. Bez násilí, bez troubení, bez prudkého zastavení. Na druhé straně chodci od řidičů očekávají, že jim zastaví, ale své právo na použití přechodu si nevynucují s nasazením vlastního života. Fungují tam totiž dvě jednoduché věci, které jsou zadarmo – slušnost a oční kontakt.
Závěr
Finsko je pro mě důkazem, že doprava může fungovat zcela přirozeně. Bez represivních nařízení a složek vynucujících dodržování takových nařízení. Je finská kultura tak odlišná od té naší? Je! A to velmi, přestože jsme Evropani a žijeme na jednom kontinentu. Poté, co letadlo dosedlo na dráhu ruzyňského letiště a čeští cestující začali houfně tleskat, jsem v sobě zapudil poslední zbytky optimismu, že se u nás něco zlepší.
Škoda, že jste se nevydal na výlet třeba o měsíc později. Zjistil byste totiž, že ve Finsku se zásadně NESOLÍ. Silnice se shrabe a posype, tzn. nejezdíte po asfaltu ve čvachtanici jako třeba u nás, ale po uježděné vrstvě sněhu s posypovým materiálem, který zvyšuje tření (a to i ve městech). Díky tomu a jejich poloze (hodně sněhu i v relativně jižně položených Helsinkách prakticky po celou zimu) tam hroty mají smysl a neničí asfalt.
Pokud chcete vidět co pneu s hroty dovedou s asfaltem, udělejte si příště zajížďku do sousedního prosoleného Petrohradu a postavte se na Něvský prospekt (už jen ten dunivě skřípavý zvuk blížícího se Hummeru stojí za to…).
Ještě zajímavost-pokud ve Finsku děláte autoškolu v létě a chcete jezdit i v zimě, musíte se v průběhu zimy ještě vrátit ke zkoušce pro jízdu v zimním období.
Solí. Třeba dálnice. Ve městech se rozhazuje hlavně písek, ale hlavní tahy napříč Finskem se solí – alespoň dokud nezačne pořádně mrznout, když už to nemá žádný smysl. Na venkově se solí i nezpevněné silnice, a to kupodivu v létě, má to zabraňovat prášení.
Hroty mají smysl, ale asfalt ničí dost. Každé jaro jsou na křižovatkách, kde se auta rozjíždí, doslova vyhrabané hluboké koleje, které je nutno opravit.
Zda solí či nesolí neumím říct, ale na zimní pneu přezouvají asi včas, takže s hroty po suchém asfaltu toho najezdí dost. Minulý týden bylo v Helsinkách 8 stupňů nad nulou. Asfalt sice hrubší je, ale výmoly, výtluky, praskliny, vydrápané koleje jsem neviděl. Najel jsem cca 600 km po různých typech vozovek a jejich kvalita mě zkrátka překvapila.
Přijeďte na jaře. Asfalt neničí jízda s hřeby po suchém asfaltu, ale naopak v zimě, kdy při rozjezdu každé auto hrabe do té doby, než se k tomu asfaltu prohrabe (a samozřejmě chvilku potom). Jinak pneu s hřeby funguje prakticky stejně jako ta bez. Ty hřeby jsou velmi malé, rozhodně se nepodobají těm, které se používají třeba na švédské rally.
Silnice až na pár výjimek kvalitní jsou, však je opravují prakticky každý rok a stojí to dost peněz. Z těch výjimek jsou nejhorší asi propadlá místa. Silnice se dost často staví na bývalých močálech, takže nezřídka se dost vlní.
K finské kvalitě ale patří i nezpevněné cesty na venkově.
Občas se lze setkat i s inženýrsky nezvládnutými detaily, jako je například zatáčka vyklopená ven. U nové čtyřpruhové silnice je to dost překvapivé.
A k finským silničním stavbám patří i dálnice z Helsinek do Turku se svými mnoha tunely – možná inspirace pro české tuneláře, protože tolik tunelů v nížině nedokážou postavit ani oni.
Po mnoha letech zkušeností na finských silnicích můžu napsat:
Ve Finsku, i v Helsinkách, jezdí mnohem méně aut. Pořádnou zácpu, jak ji znají třeba Němci, ve Finsku snad nikdo nikdy neviděl. I Finové se dopouštějí nešvarů, hlavně neblikají, občas jezdí na dálnici v levém pruhu a pod.
Luxusní auta ve Finsku nejsou, protože daň by majitele sežrala zaživa. Čtyřkolky jsou na tom podobně – vyšší daň, menší atraktivita.
Hroty jsou v zimě hodně dobré. Hlavní rozdíl je, že se s nimi dá na ledu pohodlněji rozjet. Jinak v zatáčkách a při brzdění zas tak velký rozdíl nedělají. Rozhodně by pneu s hřeby nemělo více plavat, problém byl jistě jinde.
Ve Finsku nejsou policajti pochůzkáři, takže je nejde ani potkat. V případě výpadku semaforů není potřeba křižovatky řídit ručně, množství aut není zas tak velké. Policejních aut je zhruba stejně jako v Česku. Finská dopravní policie jezdí navíc i v neoznačených autech.
100 km/h na dálnici je jen v zimě, v létě 120. Na hlavních nedálničních tazích je v létě často 100, v zimě 80. Je to určitě dobrá věc. Na druhou stranu, rychlost se nijak úzkostlivě nedodržuje, v létě není problém vidět auta, co jezdí po dálnici 140, náklaďáky jezdí stále 90 jako v Česku. Létajících magorů je opravdu relativně málo. I ve finštině se dá přilepit na nárazník.
Losa potkat lze a je mnohem lepší ho vidět jen hodně z dálky. Srážka s losem je hodně nebezpečná. Losa z auta viděti, náhrobek si tesati. Finské pojišťovny nabízejí i zvláštní „losí“ připojištění. Nejnebezpečnější není období říje, ale období, kdy se matky snaží zbavit svých potomků.
Finským nešvarem je před přechodem nezastavovat. Valná většina Finů na přednost chodců na zebře vyloženě kašle.
K finské silniční kultuře také patří některé těžko pochopitelné fóbie. Určitá malá část řidičů má opravdu strach překročit nějaké pravidlo, což má za důsledek, že jich překračuje ještě víc, případně ostatní vystavuje do situací, kdy nějaké překročit prakticky musí. O něco více řidičů má nepopsatelnou fóbii z předjíždění, což někdy vede k dost zajímavým, nebo i nebezpečným situacím. Tak zhruba polovina řidičů propadá panice, když vidí policejní auto, třeba i na dálnici v protisměru.
Samostatnou kapitolou je značení silnic; hlavně informace, že jedete na hlavní a která silnice na křižovatce je hlavní a vedlejší, často zcela chybí. Pak nezbývá, než se místo řízení věnovat hledání trojúhelníků na ostatních ramenech křižovatky, které by mohly naznačit, že máte přednost. Znám také křižovatku ve tvaru T, ke které vede hlavní jen z jednoho směru! Nebo hned několik křižovatek, kde i přes poměrně řídký provoz je běžně nutno situace řešit vzdáním se jízdy.
Ještě před několika lety byla ve Finsku velká vzácnost kruhový objezd, dnes je jich jen o pár víc. To znamená, že jezdit po nich umí korektně jen málokdo.
V poslední době se také velmi rozšiřuje nešvar boje proti autům, takže fungovat ve městě s autem je dost problematické. Nejen, že nejde (alespoň levně) zaparkovat, ale řidičům se na silnicích kladou různé překážky v podobě ostrůvků a prahů, takže řidiči častěji hledají, kudy místo projet, než aby koukali na chodce a cyklisty okolo.
V případě Finska nelze zapomenout na systém pokut. Pokuta se vyměřuje v počtu dní, tedy zaplatíte podle toho, kolik si za daný počet dní vyděláte. Dokud nemusíte platit, je to hodně spravedlivé.
A dalo by se pokračovat. V každém případě platí, že řízení je ve Finsku mnohem příjemnější než v Česku. Jenže to v Německu taky, a to tam jezdí podstatně více aut.
Karle díky, ale je vidět, že naše zkušenosti jsou odlišné.
Blikání – blikají snad všichni při změně směru.
Zastavování u přechodů – se železnou pravidelností. V centrech měst, kde silnice protínání pěší zóny se dokonce tvoří mini-kolony v důsledku toho, jak moc řidiči pouští chodce. Jinak aut je méně, takže kolony na silnicích a dálnicích nehrozí, s tím souhlasím.
PS: osobně bych losa rád viděl ve volné přírodě, samozřejmě ne na kapotě auta.
Ve Finsku jsem najel asi 2000km a se vsim v clanku plne souhlasim. Jen jedna zrada Vas muze potkat: Sob. Ja jsem jich teda potkal spoustu, dvakrat dokonce v rezimu „nouzove brzdeni“. Na silnicich jsou casto (hlavne na severu) cary od gum. Sobi se vubec nezajimaji, ze sjou na silnici. Proste v klidu prechazi. Taky se da vsimnout, ze vetsina kamionu ma na chladici pridelane konstrukce podobne SUV ramu, nekdy i s pletivem. Proste kamion to casto neubrzdi.. 🙂
Na soby v severní Evropě pozor! Srážka s ním obvykle nebývá tak fatální jako s losem, ale zejména za polárním kruhem je jich opravdu hodně a chodí často ve stádech. Ročně jich na silnici zahyne asi 4000.
Je s nimi ale ještě jedna potíž. Někomu patří. Divocí sobi na severu prakticky nejsou, vždycky někomu patří. Proto je při srážce nutno informovat policii, která zajistí odklizení mrtvého soba či zastřelení zraněného zvířete a také informuje majitele. Ten totiž dostane kompenzaci. Neoznámení se může dost nevyplatit.
Nicméně v jižním Finsku – tam, kde byl autor článku a ještě pár stovek km severněji – sobi nejsou.
Pokud si budete půjčovat ve Finsku auto, zjistěte si, zda má pro případ srážky se zvířetem zvláštní pojištění.